Přestože se jelo 2. května, bylo slunečné počasí jako v létě. Trať byla v perfektním stavu a vedená krajinou tak, že se člověk mohl i kochat, pokud ji stíhal vnímat. Trasa závodu byla dlouhá 67 km a zdolávala převýšení téměř 1200 m. Navzdory nemalému převýšení na ni nebyly žádné extrémní pasáže. Z Příbrami se jel okruh přes pole a lesy na hráz Orlické přehrady a pak zase přes lesy, louky a pole do Příbrami na přírodní koupaliště.
Na startu na příbramském náměstí se sešlo dost přihlížejících a startovalo se za zaváděcím vozem Škoda Octavia jako na Tour de France. Silnice z města ven byla lemována lidmi, kteří povzbuzovali závoďáky jako na Tour. Také v prvních vesnicích, kterými se projíždělo, stáli lidé podél silnice a mnozí si dokonce přinesli i židle, jako na Tour. Had stovek jezdců se prodlužoval ze stovek metrů na celé kilometry. Opustili jsme obydlené oblasti a zanořili se do lesů. Ticho přírody narušovalo jen chrastění kamení pod koly, šustění řetězů, skřípání brzd a tu a tam i klení nešťastníků, kteří píchli nebo prorazili plášť.
Na první občerstvovačce jsem měl skvělý čas a držel jsem se v silné, tedy početně silné, skupině. První prudké stoupání jsem odhodlaně vyjel, na rozdíl od většiny, která tlačila. Ve druhém stoupáku, když jsem si uvědomil, že jedu stejnou rychlostí, jakou ostatní tlačí, a jen plýtvám silami, tak jsem s kola slezl a tlačil také. Stejně se na úzké pěšině nedalo předjíždět.
Hned v následujícím sjezdu, když jsem se vyřítil z lesa na louku, jsem uslyšel syčení, jako když praskne hadice u kompresoru a za pár vteřin jsem měl prázdné zadní kolo. Kus ode mě se v trávě krčila další postava, která usilovně montovala kolo. „Ty vole, to nasere, co? Mně se to stalo dneska už podruhý,“ zavolal na mně s účastí. Při mé chabé zručnosti mi trvalo šestnáct minut, než jsem vyměnil duši u zadního kola a zalitoval jsem, že jsem doma výměnu duše netrénoval. Došlo mi, že je to minimálně stejně důležité jako trénink fyzičky. Ten mi byl totiž v tu chvíli k ničemu.
Kolem mě prosvištělo nejméně padesát jezdců. Tachometr ukazoval 44,44 km. Moje skupina byla pryč, vyhlídky na důstojné umístěné také. S nimi mě opustila také morálka. Když člověk před sebou nemá soupeře ani na dohled, tak chybí i motivace k závodění. Ani ve vesnicích už lidé neseděli na židlích podél trati.
Zbytek krásné trati jsem absolvoval spíš výletním tempem. Přestože jsem nakonec několik jezdců předjel, a pár jich předjelo zase mě, tak jsem si už pozici příliš nevylepšil. Proti svému očekávání, že to ujedu za 4 hodiny, jsem nakonec nabral ztrátu 28 minut. V cíli mě po dlouhé jízdě na slunci čekalo zasloužené občerstvení. I přes ten defekt jsem si dobře zajezdil. A umístění? Celkově 457. ze 524 borců (87 %) a ve své věkové kategorii 116. ze 132 (88 %), kteří závod dokončili. Ani dobrý ale, vzhledem k defektu a k tomu že jsem týden před závodem skoro nejedl kvůli střevní chřipce, ani špatný.
2. 5. 2009
Žádné komentáře:
Okomentovat