Jak jsem jel Okolo Prahy

Kvůli nemoci a dovolené jsem vynechal podstatnou část letních závodů, které jsem plánoval jet, a tak jsem se těšil, jak si tentokrát zajezdím. Jelo se v okolí Konopiště se startem v hřebčíně Favory, kde bylo perfektní prostředí. Všechno bylo soustředěno do malého, ale ne stísněného prostoru barokního statku a do jeho blízkého okolí. Parkování v bezprostřední blízkosti, k silnici daleko a jádro dění, start a cíl, přímo ve dvoře nově opravené usedlosti. Závod byl součástí Cyklomaraton tour a zároveň mistrovstvím ČR v půlmaratónu. Na mistrovský dres jsem sice nedosáhl, ale zato jsem dosáhl nejlepšího umístění v sezóně, což určitě nebylo dáno jen menším počtem účastníků, protože se zúčastnili hlavně ti se závoďáckými ambicemi a rekreačních jezdců bylo pomálu.
Závod byl dlouhý 52 km s převýšením 890 m. Nebyl to žádný extrém. Kopce a sjezdy byly sice četné ale krátké. Nejprudší kopec byl v posledním kilometru před cílem a na jeho vrcholu fotograf fotil ty pokroucené ksichty funících bikerů. Bylo letní počasí a povrch byl suchý a tvrdý a to mi vyhovovalo. Trasa byla pestrá a vedla přes lesy, louky i přes pole s kukuřicí, podél rybníků a pár rychlých úseků na silnici mi pomohlo vylepšit rychlostní průměr na slušných 19,7 km/h.

Na trati se stalo několik jezdců obětí útoku roje sršňů. Měli tu smůlu, že jeden borec vyjel z trati a trefil se do sršního hnízda a on i projíždějící nešťastníci schytali pořádná žihadla. A zdravotníci měli co dělat.

Docela se mi podařilo rozvrhnout síly rovnoměrně, takže jsem se ani nezdevastoval ale ani mi žádné nezbyly na závěrečné zrychlení. Asi tak od poloviny závodu jsem jezdil se stejnými jezdci více méně až do cíle. Nejvíc stále bojuji s technikou jízdy ve sjezdech, kde mi většina borců ujíždí a těžko to pak doháním po rovině. V kopcích se už nic moc dohonit nedá a bere mi to síly.

Čas jsem měl 2:37:58. Celkově jsem byl 281. z 388 borců (72 %) a ve své věkové kategorii 44. ze 63 (70 %), kteří závod dokončili. Přestože jsem byl až ve druhé polovině pole, ze svého výkonu jsem měl dobrý pocit.

6. 9. 2009

Jak jsem jel Vinařskou padesátku

Tentokrát jsem zamířil do vinařského kraje u Znojma na závod Vinařská 50 Author Znovín Cup ze seriálu Author maraton tour. Medardovské počasí nás zásobilo dešťovými srážkami nerůznějších intenzit a trvání již před závodem. Také večer před ním vydatně pršelo. Naštěstí celý závod se obešel bez deště a ke konci se dokonce ukázalo slunce. Později odpoledne se přišla průtrž mračen a další deště trvající až do konce víkendu.

Před závodem pořadatelé změnili část trasy závodu a namísto nesjízdných polních cest plných rozmoklého písku a hlubokých kaluží se jelo asi tak deset kilometrů v první polovině trasy po silnici.

Místem startu a cíle byla obec Šatov a mírně zvlněná trasa závodu vedla mezi poli, vinicemi a vinařskými obcemi na moravské i rakouské straně. Na seřadiště před startem jsem se postavil v pohodové náladě ani ne dvacet minut před startem někam do tří čtvrtin startovního pole. Na startu se mnou stáli také Jirka a Míra, se kterými jsme si poskytli vzájemnou morální podporu jak těsně před závodem, tak den před ním. Cesta na jižní Moravu je totiž pro nás vzhledem ke vzdálenosti výletem na celý víkend. Naše rodiny na nás zatím čekaly na hřísti u cíle.
Po pomalém rozjezdu jsem přešel do vysokého tempa a předjížděl ostatní jezdce po stovkách, což byl povzbudivý pocit a bylo načase si vylepšit pozici před tím, než se sjelo ze silnice na polní cesty, kde se moc předjíždět nedalo. Projeli jsme obce od Nového Šaldorfu až po rakouský Retz. Trasa v „mokré“ variantě měřila 49,5 km a převýšení měla 540 m. K závodu se přihlásilo 1523 jezdců a průjezd takového pole cyklistů přilákal velké množství přihlížejících nejen v Šatově ale i ve všech vesničkách a také i v rakouských obcích lidé kolem trati povzbuzovali, dokonce s kravskými zvonci.

Až na několik měkkých a blátivých úseků nebyla trať těžká a jelo se po ní dobře a bez rizik. Některá místa mezi vinicemi byla nádherná a určitě by stálo za to projet si trasu turistickou vyjížďkou. Na rakouské straně byly cesty mezi vinicemi zpevněné a většinou asfaltové.

Závod mi přinesl další poučení, tentokrát o hospodaření se silami. Ve střední části jsem pošetřil se silami až příliš a v závěrečných deseti kilometrech, ač jsem do toho šlápl intenzivně a předjížděl více či méně vysílené soupeře jednoho po druhém, jsem zásobu svých sil nevyčerpal a v cíli jsem ani necítil únavu. S potěšením jsem ještě v cílové rovince, která byla mírně do kopce, přespurtoval čtyři pět borců, kteří se marně snažili udržet tempo. Přesto kdybych vydal více sil, které mi zbyly zbytečně, mohl být výsledek a čas ještě lepší. Na to je ovšem také dobré znát předem trať, po které se jede.

Čas jsem měl 2:21:17. Celkově jsem byl 513. ze 1356 borců (38 %) a ve své věkové kategorii 114. z 285 (40 %), kteří závod dokončili. Hezké bylo, že jsem se dostal v pořadí skoro do třetiny. Nutno však podotknout, že tohoto závodu se zúčastnilo hodně jezdců, kteří ho brali spíš jako společenskou událost než jako závod.

27. 6. 2009

Na obrázcích je Míra a Jirka na trati, já v závěsu a na sjezdu k Šatovu a pak za cílem s Albertem.

Jak jsem jel Trans Brdy

Závod Trans Brdy byl třetí částí seriálu Kolo pro život, ale od předchozího závodu před dvěma týdny v Příbrami se značně lišil. Celou cestu do Letů u Prahy jemně pršelo. Celou noc před závodem hustě pršelo. Celý týden před závodem se střídaly dešťové přeháňky. Chvíli před startem závodu pršet přestalo a do cíle se nakonec dojíždělo za slunečného počasí. Alespoň že tak.

Trasa závodu měřila 55 km a měla převýšení skoro 1100 m. Většinou vedla po hřebeni Brd s množstvím krátkých, ale prudkých výjezdů a sjezdů po rozmoklých lesních pěšinách a technicky náročných pasáží po rozbahněných cestách přes kořeny a mokré kameny, a když byly cesty široké a pevné, tak alespoň byly plné hlubokých kaluží. Tedy žádná pohodová vyjížďka jako u Příbrami.

Místo startu o sobotním poledni v obci Lety bylo tiché a vylidněné. Místní lidi závod nejen, že nezajímal, ale zdálo se, že nejspíš i obtěžoval. Po startu následovalo dlouhé prudké stoupání a pak se trasa houpala nahoru a dolů. Když jsem dorazil na rozmoklé úseky, čekal mě terén již značně zdevastovaný, protože jím přede mnou projelo již půl tisíce jezdců. Stoupání a klesání by byla pro mě extrémní i za sucha, natož po rozorání tisícovkou kol. Stoupání jsem tedy většinou tlačil a kolo jsem vedl i v některých sjezdech, neboť jsem neměl zapotřebí zničit své kolo nebo zdraví. Povzbudivě nepůsobily ani sanitní vozy zaparkované pod některými sjezdy.

Jízda v takových podmínkách byla fyzicky náročná, i když byla pomalá, navíc si člověk neodpočinul ani při sjezdech. Také několik brodů zpestřilo jízdu. V některých místech stáli pořadatelé a volali: „To projedeš!“ nebo naopak řvali: „To nejezdi!“ Ono totiž nebylo poznat co se pod vodou a loužemi skrývá. Pořadatelské zajištění však bylo opět vzorné.

Do cíle dojížděli borci zacákaní blátem a s koly obalenými bahnem. Také mně už nešly řadit některé převody a divil jsem se, že přehazovačky pod nánosem sajrajtu vůbec fungují. Konečně se přede mnou objevil cíl v Letech na břehu Berounky se závěrečným efektním sjezdem do rozmáčené louky. Čas jsem měl 5 minut pod 4 hodiny a za sebou jsem nechal o něco víc soupeřů než minule. Celkově jsem byl 539. ze 732 borců (74 %) a ve své věkové kategorii 125. ze 177 (71 %), kteří závod dokončili. Takže výkonem jsem zklamán nebyl – co jiného jsem mohl čekat. Ale ještě je na čem pracovat.

Přestože jsem v cíli umyl kolo wapkou, která tam byla k dispozici, další nezbytné mytí, čištění a mazání kola mě čekalo doma. To abych nezapomněl, jak jsem si zajezdil. Moje kolo si péči zasloužilo.

16. 5. 2009

Jak jsem jel Příbramského Permoníka

Příbramský Permoník byl druhým závodem ze seriálu závodů horských kol Kolo pro život v roce 2009 a mým vůbec prvním závodem.

Přestože se jelo 2. května, bylo slunečné počasí jako v létě. Trať byla v perfektním stavu a vedená krajinou tak, že se člověk mohl i kochat, pokud ji stíhal vnímat. Trasa závodu byla dlouhá 67 km a zdolávala převýšení téměř 1200 m. Navzdory nemalému převýšení na ni nebyly žádné extrémní pasáže. Z Příbrami se jel okruh přes pole a lesy na hráz Orlické přehrady a pak zase přes lesy, louky a pole do Příbrami na přírodní koupaliště.

Na startu na příbramském náměstí se sešlo dost přihlížejících a startovalo se za zaváděcím vozem Škoda Octavia jako na Tour de France. Silnice z města ven byla lemována lidmi, kteří povzbuzovali závoďáky jako na Tour. Také v prvních vesnicích, kterými se projíždělo, stáli lidé podél silnice a mnozí si dokonce přinesli i židle, jako na Tour. Had stovek jezdců se prodlužoval ze stovek metrů na celé kilometry. Opustili jsme obydlené oblasti a zanořili se do lesů. Ticho přírody narušovalo jen chrastění kamení pod koly, šustění řetězů, skřípání brzd a tu a tam i klení nešťastníků, kteří píchli nebo prorazili plášť.

Na první občerstvovačce jsem měl skvělý čas a držel jsem se v silné, tedy početně silné, skupině. První prudké stoupání jsem odhodlaně vyjel, na rozdíl od většiny, která tlačila. Ve druhém stoupáku, když jsem si uvědomil, že jedu stejnou rychlostí, jakou ostatní tlačí, a jen plýtvám silami, tak jsem s kola slezl a tlačil také. Stejně se na úzké pěšině nedalo předjíždět.

Hned v následujícím sjezdu, když jsem se vyřítil z lesa na louku, jsem uslyšel syčení, jako když praskne hadice u kompresoru a za pár vteřin jsem měl prázdné zadní kolo. Kus ode mě se v trávě krčila další postava, která usilovně montovala kolo. „Ty vole, to nasere, co? Mně se to stalo dneska už podruhý,“ zavolal na mně s účastí. Při mé chabé zručnosti mi trvalo šestnáct minut, než jsem vyměnil duši u zadního kola a zalitoval jsem, že jsem doma výměnu duše netrénoval. Došlo mi, že je to minimálně stejně důležité jako trénink fyzičky. Ten mi byl totiž v tu chvíli k ničemu.

Kolem mě prosvištělo nejméně padesát jezdců. Tachometr ukazoval 44,44 km. Moje skupina byla pryč, vyhlídky na důstojné umístěné také. S nimi mě opustila také morálka. Když člověk před sebou nemá soupeře ani na dohled, tak chybí i motivace k závodění. Ani ve vesnicích už lidé neseděli na židlích podél trati.
Zbytek krásné trati jsem absolvoval spíš výletním tempem. Přestože jsem nakonec několik jezdců předjel, a pár jich předjelo zase mě, tak jsem si už pozici příliš nevylepšil. Proti svému očekávání, že to ujedu za 4 hodiny, jsem nakonec nabral ztrátu 28 minut. V cíli mě po dlouhé jízdě na slunci čekalo zasloužené občerstvení. I přes ten defekt jsem si dobře zajezdil. A umístění? Celkově 457. ze 524 borců (87 %) a ve své věkové kategorii 116. ze 132 (88 %), kteří závod dokončili. Ani dobrý ale, vzhledem k defektu a k tomu že jsem týden před závodem skoro nejedl kvůli střevní chřipce, ani špatný.

2. 5. 2009

Šarma byla dnes operovaná

Dnes měla Šarma těžký den. Ráno jsme ji odvezli na veterinární kliniku Live v Litoměřicích, kde byla objednaná na operativní odstranění boulí na mléčných žlázách.

Nejdříve dostala kanylu, udělali ji rozbor krve a pak jsme ji předali do péče veterinářů. Po několika hodinách nám lékař zavolal, že operace byla ukončena bez komplikací a že Šarmu čeká ještě infuze a probuzení. Byli jsme moc rádi, že operaci zvládla a že ji přežila. Z toho jsme měli obavy. Za další tři hodiny jsme si ji převzali probuzenou. To už chodila po ordinaci, skoro jako by se nic nestalo. Po zbytek dne se zotavovala a chovala se normálně. Chceme věřit, že zbytek už bude jen rutina: léky, kontrola a rekonvalescence.

Před rozhodnutím o operaci jsme zvažovali riziko s ní spojené a došli jsem k závěru, že nejlepší je řešit to ihned, dokud je v dobré kondici a jinak zdravá a dokud onemocnění není v akutním stavu. Později by bylo riziko ještě větší. Věříme, že jsme ji tak zajistili delší a zdravější život.

Opravdu jsme si oddechli, že nám ji vrátili živou a čilou, a přejeme si, aby se aby se rychle zotavila.

Šarma odpočívá po operaci

Bikování v roce jedna aneb První závodní sezóna

Začátek nového roku je příležitostí k bilancování událostí roku uplynulého. Ten právě ukončený rok byl pro mě rokem, kdy jsem opustil dlouholeté rekreační ježdění na kole a zkusil si změřit síly na závodech jako hobby jezdec.

Zaměřil jsem se na půlmaratóny horských kol. Zúčastnil jsem se pěti závodů, z nichž tři byly ze seriálu Kolo pro život, jeden z Cyklomaraton tour a jeden z Author maraton tour. Moje výkonnost během sezóny rostla, leč uprostřed léta bylo moje ježdění přerušeno několikatýdenní nepříjemnou nemocí. Přesto mi loňský rok byl povzbuzením k systematičtějšímu tréninkovému úsilí s ambicí dojíždět pravidelně v první polovině výsledkové listiny.

Rok 2009 v mopsím životě

Čím začít nový rok a nový nepopsaný blog? Ohlédnutí za rokem minulým se samo nabízí.

Destiny vyrostla ze štěněte v mopsí slečnu. Zúčastnila se svých prvních výstav. Na té pro nás nejprestižnější, na klubové v Lounech, byla druhá ve třídě mladých. Na klubovém Dni mopse zvítězila v soutěži o titul Nežravější mops. Bylo to její první vítězství v této soutěži. Navázala tak na úspěchy našich ostatních mopsic, protože v této soutěži zvítězila i naše nejstarší Šarma a také Bessy, která vyhrála dokonce třikrát za sebou! Tvrdý trénink v požírání piškotů přináší své ovoce už ve třetí generaci.

Šarma letos dosáhla věku 12 let a těší nás, že je ve velmi dobré kondici na svůj věk. Na klubové výstavě dokonce dosáhla největšího výstavního úspěchu ve svém životě, když získala titul Nejlepší veterán v konkurenci veteránů obou pohlaví a barev srsti. Zároveň byla nejstarším mopsem výstavy. Také na Dni mopse byla ze všech mopsů nejstarší. Ovšem nevyhnuly se ji zdravotní problémy. Opakovaně se jí vrací zánět močových cest a zítra ji čeká opeartivní odstranění rostoucích boulí na mléčných žlázách. Anestézie je v jejím věku sice riziková, ale doufáme, že ji tak ulevíme, dokud je v dobré kondici, a umožníme delší stáří v lepším zdravotním stavu. Budeme ji držet palce, ať to zvládne.

Web věnovaný našim mopsím holkám s galeriemi, rodokmeny, a jejich charakteristikami se jmenuje Prima Charm a je na adrese http://sites.google.com/site/primacharm/.

Názvy, přezdívky, jména

Než jsem pojmenoval svůj blog, rozmýšlel jsem se, jak ho nazvu.

Přemýšlel jsem, že když blog pojmenuji mým vlastním jménem, tak to bude postrádat invenci a nic to nenaznačí o obsahu. Na druhou stranu, když dám do názvu o čem je, tak bude název příliš dlouhý nebo zavádějící, protože stejně nepostihne obsah, který se může měnit a vyvíjet. Další možností bylo dát mu vtipný název, jenže takový název postrádá informační hodnotu, leda tak naznačí intelektuální úroveň tvůrce.

Prohlédl jsem si mnoho provozovaných blogů nejrůznějšího zaměření, abych se inspiroval, a nakonec jsem došel k názoru, že pro blog věnovaný osobním zájmům autora je nejvhodnějším a nakonec i nejvýstižnějším pojmenováním prostě autorovo jméno. Také pojmenování typu Luďkův blog, Luďkovy stránky, O Luďkovi se mi jeví jako zbytečné. Připomíná hlášku „stěrače stírají, ostřikovače ostřikují“. To přeci každý vidí, že je to blog a že je můj.

Při procházení blogů jsem si všiml dvou celosvětově rozšířených tendencí, což jistě není nic objevného, ale přeci jen stojí za povšimnutí při řešení problému pojmenování. Autoři vystupují pod přezdívkami, namísto fotky dají karikaturu nebo žertovný snímek, do údajů o sobě píší nesmyslné mystikace a „duchaplné“ průpovídky. Co je to za prezentaci, co je to za komunikaci, když člověk tají, co je zač? Vždyť se mu nedá věřit ani slovo.

Tak tedy vystupuji pod svým skutečným jménem a události, zážitky a postavy nadále popisované nejsou smyšlené, ale naopak jsou skutečné, nebude-li uvedeno jinak :-)

Tak jsem si to vyřešil…

Nový, nepopsaný blog

Založil jsem blog, který bude zčásti deníkem, zčásti místem pro postřehy, úvahy, snad i reportáže, určitě fotky... Podle toho co zajímavého se naskytne a co čas dovolí.

Hlavními tématy budou ježdění na horském kole a mopsové. K oběma tématům provozuji webové stránky. Mopsy jsem přestěhoval na Google a jsou aktuální. Cyklistický web s fotografiemi už delší dobu spí a čeká na oživení.