pátek 25. října 2013

Kemp MTB techniky Kouty nad Desnou 2013



Když jsem přijížděl do Koutů nad Desnou, slunce osvětlovalo podzimem nádherně zbarvený masiv Medvědí hory, Mravenečníku a Dlouhých strání. Zbytek kopců už byl ve stínu. A právě na těch nejvyšších místech na obzoru se odehrál následující víkend.
Ubytoval jsem se v Apartmánech Kouty, jež jsou součástí Ski areálu Kouty, který se mimo zimní sezónu proměňuje ve vyhlášený Bike park, a začlenil jsem se do kolektivu účastníků kempu MTB techniky pořádaného Alltrainingem. Vedle ostatních účastníků se tu sešel téměř kompletní racing tým a mnozí členové hobby týmu, jako třeba já. Program byl nabitý od rána do večera, jako na každém alltrainingovém kempu – rozcvička, snídaně, trénink, oběd, trénink, protažení, sprcha, přednáška, večeře, fyzioterapie, masáž, posezení v restauraci… Do půlnoci jsem se prostě do postele nedostal.
A už ráno v 7:30 jsme vybíhali na rozcvičku. V sobotu byla na zemi lehká námraza a ještě v půl desátá nahoře na kopci byly namrzlé dřevěné lávky a nepěkně klouzaly. Během dne se ale udělalo příjemně slunečno. Sobotní dopoledne jsme strávili na svazích a sjezdovkách Medvědí hory. Nahoru nás vyvezla lanovka, měli jsme permanentky na celý víkend, a dolů jsme pod vedením trenérů sjížděli po sjezdových trasách pro horská kola.
Zařadil jsem se do prostředního, druhého družstva, ale občas mě kvůli mé pomalosti a topornosti napadlo, že bych spíš patřil do třetího, ale to přeci jen bylo ještě o level níž. Jezdili jsme většinou po modré trase. Ta je nejlehčí a dá se na ní jezdit (skoro) bez problému na cross country kolech. Pro mě však představovala to nejtěžší, co dokážu sjíždět v pohodě. Sjeli jsme si také část červené. Ta už byla dost prudká. Zatím jsme jeli jen klopené serpentiny pod lanovkou.
Odpoledne jsme vyjeli lanovkou nahoru a pokračovali až k horní vodní nádrži Dlouhé stráně, dostali jsme se do nadmořské výšky přes 1300 m, pak jsme objeli Mravenečník a houpavými cestami pokrytými listím jsme se přes lesy dostali obloukem a dlouhým stoupáním zase k lanovce na Medvědí hoře a po červené a modré bajkové sjezdovce jsme dorazili zpátky. Každé družstvo jelo svou trasu podle svých možností. Po dojetí nám všem umyl Fery kola. To byla hodně cenná služba. Kola i my jsme byli sice zablácení, ale ne moc. Po deštivém pátku se udělalo pěkné podzimní počasí a místní cesty nebyly náchylné ke tvorbě bláta. Trasy byly buď pokryté listím nebo kamenité nebo ježděním bajkerů dotvrda zhutněné a vydřené. Muselo se hlavně dávat pozor na mokré kořeny a kameny.
V sobotu byl areál plný bajkerů na sjezdových a enduro kolech. Sjeli se tam na zakončení sezóny. Kdo si koupil v sobotu permanentku, tak v neděli jezdil zadáčo. Večer měli bajkeři velkou pařbu v restauraci. Mnozí z nich přenocovali na parkovišti v autech nebo ve stanech. Po tomto víkendu se areál uzavřel a chytal se na zimní sezónu.
V neděli jsme se jednou spustili na červené trasy. Nejdřív krátký úsek pod lanovkou a podruhé jsme jeli po celé červené trase zvané Velká medvědice. To už byly silná káva. Tahle trať je vhodná pro pro zkušené jezdce na celoodpružených kolech, nejlépe s velkým zdvihem vidlice. Mnozí z nás měli hardtaily, a to se bikeři-sjezdaři divili, na čem se někdo odvážil jet. Já sice mám celopéro, ale i na něm to bylo náročné. Sjížděli jsme to po kratších úsecích se zastávkami. Docházelo k pádům, i osmu na předním kole se někomu podařilo udělat. Ještěže jsme měli v zásobě testovací kola navíc… Dole jsem byl rád, že mi nepovolily nervy a nepustil jsem to víc, než kolik jsem zvládal. Dál jsme už jezdili zase po modré a jednou jsme si dali červené klopenky. Konečně jsem je projel celé plynule, jen jsem to pořád ještě málo klopil…
Na závěr jsme si dali srandazávod v lese u říčky. Jak už to chodí, nejrizikovější je vždycky konec, kdy poleví pozornost. Při kvalifikačních jízdách závěrečného závodu došli k tvrdým pádům. Nejhůř dopadl kolega, kterého při sjezdíku od lanovky vykopl velbloud a on si přitom rozčísl přilbu a s otřesem mozku (snad lehkým) se podíval do šumperské nemocnice.
Po skončení kempu se odehrálo příjemné oficiální zakončení sezóny Alltrainingu. Každý vydržel, jak mu síly stačily. Vše korunovaly báječné marcipánové dorty… J
V pondělí ráno už jen vydatná snídaně a dlouhá cesta zpátky… Na kempu techniky jsem techniku vylepšil postupnými kroky tam maximálně o 5%. Potenciál ke zlepšení je stále veliký…





Další fotogalerie:

MTB kemp techniky Kouty nad Desnou, Alltraining.cz
Kouty nad Desnou, Apartmány Kouty
18. – 20.10.2013

úterý 15. října 2013

ČT Author Cup



Na poslední závod sezóny jsem se těšil. Je to spíš společenská událost než závod horských kol. Trasa se terénu z 95% vyhýbá a jezdí se po zpevněných cestách. Specialitou jsou četné úseky na panelech. Přesto to není lehký závod. Je dlouhý, má dost velké převýšení a jede se pořád naplno. Počasí bývá nejisté.
V týdnu před závod pršelo, den předním vytrvale a vydatně. Předpověď věštila „okno“ bez deště právě jen na dobu závodu a těsně před ním a po něm. Tak to také vyšlo. Nebyla zima ani nefoukalo. Takže počasí bylo skoro ideální. Nakonec všechno perfektně vyšlo.
Konec sezóny mě však zastihl v poklesu výkonnosti. Tělo se zřejmě po celoroční zátěži už automaticky vypnulo. Pochopil jsem, proč Kreuziger a König vzdali start na mistrovství světa. I kdyby jeli na 100%, stejně by to k ničemu nevedlo, jen k dalšímu vyčerpání.
Po rozjetí jsem se zařadil do prvního startovního bloku, který mi právem patří a patřit bude i příště, protože tak špatné to zase nebylo.
Bylo poměrně teplo. Sundal jsem si bundu a jel jsem nalehko v dresu a rukávkách. Očekával jsem, že mi bude horko - a bylo. Na startovní výstřel jsem vyčkal společně s Romanem z Alltrainingu. Pak se vyrazilo pod kopec. Jelo se mi dobře, protože jsem byl vpředu a nebyla tam tlačenice. V dlouhém úvodním stoupání na mě ale padla únava a neopustila mě až do cíle. Už od pátého kilometru jsem měl pocit, že mám v nohách kilometrů padesát. Drtil jsem to naplno, snažil jsem se využít výhod jízdy ve skupině, ale po pětadvaceti kilometrech jsem viděl, že se vpředu na místech, které se mi líbí, neudržím. V každém kopečku jsem ztrácel a na rovinkách a sjezdech jsem to sjížděl, ale to nešlo vydržet napořád. Nohy nejely, moje ztráta narůstala a chytal jsem se dalších skupin, které mě dojížděly. Až ke konci jsem se usadil mezi jezdci, kteří měli stejnou aktuální výkonnost jako já.
Líbilo se mi, že na mnoha místech stály skupiny lidí a hlasitě fandily. To bylo fajn. Na občerstvovačce v Bedřichově bylo živo. V Karlově vyhrávala dechová kapela. Na dvou místech za Bedřichovem stály řady lidí s dětmi. Připadalo mi to jako škola v přírodě. Někteří jezdci přede mnou zajeli k nim a plácali si s nimi. Pomyslel jsem si, že ještě mají sílu se předvádět… Zajel jsem tam také. Když už jedu blbě, tak se alespoň pobavím… Fungovalo to. Placáky s dětmi mi vracely sílu. Dáš radost, dostaneš energii…
Kontroloval jsem si čas. Ztráta proti loňsku nebyla zas tak strašná – šest minut. Konečně se objevila cílová louka. Po dojezdu jsem se pozdravil s Romanem a dalšími známými z Alltrainingu, kteří dorazili krátce přede mnou. Přesto i těch pár minut znamenalo v nabité konkurenci ohromné množství míst. Čas horší o pouhých 6 minut proti loňsku znamenal 176 míst v pořadí. Druhou stovku v pořadí v kategorii jsem od roku 2009 nezažil. Dojem z celého dne mi vylepšilo to, že to byl hezký závod a že jsem tam byl s Janou, která mě podpořila.
S Romanem jsme se vyjeli jen krátce. Měli jsme toho oba dost. Dav na louce rychle rostl, jak dojíždělo dalších dva a půl tisíce lidí… Očerstvil jsem se v dobře zásobeném stanu s jídlem pro závodníky. Jemné párky, vánočka, banán, Birell… Do toho tlachala dvojice moderátorů ve stylu blbý a blbější. Fakt u mě nebodovali. Lepší by bylo, kdyby se někdo komentářem věnoval dojíždějícím borcům, případně dali nějaký rozhovor nebo pustili pořádnou muziku.
A nakonec moje, trochu nefér, porovnání s olympioniky. Ondřej Synek mi dal přes 25 minut, hrůza. Zuzana Kocumová byla rychlejší o 15 minut. Vavřince Hradílka jsem porazil o 24 minut, asi není vytrvalec. :-)
Takže v letošní sezóně konec závodů…

Výsledek:

délka km převýšení m čas průměr km/h umístění celkem umístění v kategorii dokončilo celkem dokončilo v kategorii zpoždění za vítězem
64 1377 2:36:13 24,51 376 106 2795 734 0:41:31












 
Foto: Jana, fotokocian

ČT Author Cup, Josefův Důl
12.10. 2013

pondělí 7. října 2013

Den mopse 2013



První víkend po svátku svatého Františka z Assisi, známého pro svou lásku k Božím stvořením, potažmo zvířatům a jistě i k mopsům, kdyby je znal, patří tradičně Dni mopse. Moderátor akce se snažil jedné paní vysvětlit termín konání souvislostí se svatým Václavem, ale my víme svoje :-)
Místo konání se přesunulo letos do Stradonic na zahradu u penzionu Klamovka. Když jsme tam před desátou hodinou přijeli, byly 3°C. Jezdívali jsme na Dny mopse, které začínaly po poledni. Tentokrát jsme si však museli přivstat.
Na louce už bylo plno lidí a mopsíků. Slunce nás pomalu rozehřívalo. Naše mopsí holky Destiny a Kitty byly nadšené. Po seznámení s terénem jsme je vypustili z vodítek. Malá Kitty byla roztomilá a ráda se s každým pozdravila a nechala se hladit. Od své paničky se ale nehnula a neodvážila se toulat sama. Zato Destiny vyrazila nezadržitelně po svém a podrobně zkoumala celý prostor. Hledala především, kde by co snědla a vyloudila. Štědrých dárců našla dost. Toto neúnavně provozovala celou dobu, pokud nebyla na vodítku.
Program byl zahájen uvítáním a úvodním slovem o dvacet minut později proti plánu. Plánované soutěže začaly ještě s větším skluzem. Ukázalo se, že kdybychom přijeli o hodinu později, o nic bychom nepřišli a vyhnuli bychom se rannímu chladu.
Dal jsem si svařené víno a přihlásil jsem nás do dvou ze čtyř dopoledních soutěží. Skákat přes překážky by naše mazané holky nikdo nepřinutil a v soutěži o nejzakroucenější ocásek neměly šanci. Při zdolávání překážkové dráhy ukázali někteří mopsíci neuvěřitelný talent a šikovnost. To stálo za obdiv. Zúčastnili jsme se pro nás přijatelnějších soutěží.
Jana si zaběhla s Kittinkou slalom. Nikdy jsme to netrénovali, takže se Kitty divila, cože se to po ní chce, ale obě dvě to zvládly. Nebyly sice nejrychlejší, ale vypadaly při tom dobře. Další zábavnou soutěží byly dostihy mopsíka od paničky k pánovi a zpátky. Našli se tam opravdoví rychlíci. Znovu jsme do soutěže nasadili Kittinku. Ta to pojala po svém a než od Jany doběhla pro piškot ke mně, tak se pro jistotu zastavila u rozhodčího, jestli by se také od něho nedala dostat nějaká dobrota. Prostě je to hravá společnice a ne závodnice.
Mezi soutěžemi byly zbytečně dlouhé pauzy. Během nich jsme se už se všemi náhodnými známými pozdravili a pohovořili. Pak přišla dlouhá polední pauza, která začala téměř v době, kdy měla končit. Zřejmě měla sloužit jako pauza na oběd. Kdyby se začalo po poledni, pauza na oběd by nebyla nutná a vše by se odehrálo v jednom zábavném bloku.
Současně s programem Dne mopse probíhala chovatelská přehlídka a schůze výboru Mops klubu, jejichž konec byl v nedohlednu. Ti, se kterými jsme se chtěli setkat, byli tam, ale Dne mopse se prozatím neúčastnili. Ostatní naši staří dobří známí už na Dny mopse nejezdí. Najednou jsme už neměli co dělat. Tři a půl hodiny postávání venku v chladnu v mokré trávě už bylo na nás moc. Holky měly studené tlapky, program se pro nás už naplnil a zatoužili jsme po teple.
Kitty konečně cestou domů v autě usnula. Přeci jen jí to, naši divošku, zmohlo a asi se jí zdálo o velkých mopsech. Při cestě přes Lány jsme měli možnost vidět střídání stráží před vchodem do prezidentského zámku. Večer jsme si prohlédli fotky a konstatovali, že méně je někdy více a že celodenní garden party v říjnu už nevydržíme.

Den mopse, Stradonice u Nižboru
5.10.2013








úterý 1. října 2013

50 Podralsko Podzim



Také můj oblíbený rychlý závod je rok od roku těžší. Jezdí se na konci sezóny jako rozloučení se sezónou. Před dvěma roky měl jméno Zavírání cyklostezek a bylo to pohodové svezení po šotolinách a asfaltech s minimálním převýšením okolo 500 m. Kolo bylo po závodě čisté a já také, prostě svezení jako odměna na konci sezóny. Tehdy se jelo 55 km a měl jsem to za 1:48 hod. Vloni se přidaly dva terénní úseky, trasa se prodloužila na 56 km a převýšení se zvedlo nad 500 m, čas se prodloužil na 1:56 hod. Letos už terénní úseky zase přibyly a tvořily dost podstatnou část závodu, a ačkoliv proradný spíkr před startem ubezpečoval, že trasa měří 50 km a ne víc, ukázalo se, že se naopak prodloužila už na 57 km a převýšení dosáhlo 900 m, tedy víc než třeba Pražská 50 před týdnem. V propozicích nebyla k dispozici aktuální mapa, takže jsem nevěděl, co mě čeká a že to pojedu 2:16 hod. Jsem rád, že jsem v tomto závodě uspěl v jeho nejtěžší podobě.
Na start na louce na břehu jezera jsem se postavil se dvěma kolegy z Alltrainingu, Martinem a Romanem, se kterým jsem tu jel už potřetí. Věděl jsem, že od startu do nájezdu do terénu je potřeba vyrazit co nejrychleji, ale ostatní bývají v úvodu rychlejší. Až ve zvlněné pasáži na asfaltce jsem si sjel zpátky, co jsem nestihl v úvodu. Zpočátku se nepodařilo vytvořit kompaktní skupinu, která by jela společné tempo. Pořád jsme byli nějak rozházení. V novém terénním úseku jsem se v hlubokém písku snažil jet i tam, kde jiní tlačili, ale zabořil jsem se a nestačil jsem vycvaknout nohu z pedálu a položil jsem se na levou nohu. Přimáčkl jsem ji rámem kola a dostal jsem do ní křeč. Když jsem to rozhýbal, tak jsem stíhal ty, se kterými jsem jel. Měl jsem zájem na co nejlepším výsledku, a tak jsem se přizpůsobil ostatním a jel jsem své tempo. Někteří se vezli za mnou, ale nakonec to neuviseli. Sám jsem se snažil dojet dvojici v bíločerných dresech Lawi a Authoru, se kterými jsem jel před pádem a kteří vypadali na dobré borce. Dojel jsem je až na kopci za Osečnou. Pomohl mi k tomu borec v dresu Apache Bikes, s nímž jsem jel chvíli ve dvojici. Za občerstvovačkou na 30. km jsem se cítil silný, kolo mi jelo. Na rychlých úsecích se mi devětadvacítka valila výborně a cítil jsem, že tam mám nad ostatními převahu. Pořád jsem se snažil jet co největší tempo a pokud možno ještě někoho dojet. Chvíli jsem jel bez ohledu na ostatní, co to dá. Lawi a Author to uviseli a Apache odpadl. Ve trojici jsme pak pravidelně a často střídali a konečně jsme svištěli podle mých představ. Dojeli jsme jednoho odpadlíka, který se jen vezl. Těšil jsem se, že závod dojedeme jako vloni po rovných cyklostezkách až k cíli a že ještě zkusím převahou rychlosti rozhodnout výsledek naší skupinky pro sebe, protože se mi zdálo, že ostatní už toho mají dost a rychlejší tempo nestíhají. Jenže přišla další změna. Před koncem se znovu jelo písčitými cestami a lesem přes úvodní kopec, ale opačným směrem. Rozhodlo se na vrcholu kopce. V krátkém brutálním stoupání odpadl Lawi, trochu jsem poodjel. Za vrcholem v úvodu sjezdu mě dojeli a předjeli ostatní dva. Na silnici na okraji Stráže už měli nedostižný náskok a já zase měl bezpečný náskok před mým pronásledovatelem. Ještě u jezera před cílem na nás čekala krátká strmá stojka. Tam jsem dojel ještě jednoho, co byl u konce se silami. Na krátkém singltreku jsem mu odjel a v pohodě jsem si dojel do cíle.
V cíli naše trojka na sebe počkala a poděkovali jsme si za spolupráci a dobrý závod. Moji spolujezdci byli viditelně mladší a nebyli pro mě soupeři z mé věkové kategorie. Vlastně jsem se během závodu nesetkal s nikým z mé kategorie. Až v cíli mi došlo proč. Skoro všichni byli za mnou.
Kolegové z Alltrainingu dojeli už přede mnou. Pozdravil jsem se s nimi, vyjel jsem se a udělal všechno, co se má závodu udělat. Pak jsme společně vyčkali na vyhlášení vítězů. Moje usilovné nasazení přineslo ovoce a vystoupil jsem na bednu, na druhé místo v kategorii nad 50 let. Obdržel jsem věcné ceny: velkou pumpu na kolo a láhev francouzského sektu. Pumpa je kvalitní a hodí se. Sekt jsme doma vypili na oslavu úspěchu. Byl jsem spokojen, že jsem si vylezl na bednu na zavedeném závodě.

Výsledek:

délka km převýšení m čas průměr km/h umístění celkem umístění v kategorii dokončilo celkem dokončilo v kategorii zpoždění za vítězem
57 887 2:16:45 24,97 38 2 83 14 0:28:54





Foto: já, cyklofitliberec

50 Podralsko Podzim, Stráž pod Ralskem
28.9.2013