Zase bylo slunečno a svezení v otevřené krajině mezi vinicemi, sklípky a poli s dýněmi bylo něco jako odměna za celoroční brodění bahnem a drncání po šutrech. Den před závodem jsme si s Janou projeli trať, hlavně proto, abych si vyzkoušel, jak se mi pojede se zlomeným malíčkem v dlaze a jestli to vydržím. Zjistil jsem, že když držím prst svisle, pevně svírám řidítka a zatěžuju je, aby nevibrovaly, protože otřesy prstu nesvědčily, tak se jet dá. Jen bylo třeba ve sjezdech jet pomaleji a zvolnit, když se řidítka roztřásla moc. Byl to můj poslední závod letošní sezóny, protože se v těžším terénu bez bolesti jet nedá a ani to nepřispěje k hojení poškozené kosti.V sobotu jsme se opět sešli v sestavě tří jezdců a dvou členek doprovodu. Při prezenci mi udělal radost tradiční dárek - láhev vína. Ráno jsme přišli povzbudit Alberta, který jel hned ten první závod Junior Trophy. Trochu nás zaskočilo, že se startovalo dřív, než bylo propozicích, takže Bertík se prezentoval na poslední chvíli a postavil se až dozadu. Dětský závod se jel na rovném trávníku se záludným nájezdem přes obrubník a s mnoha ostrými zatáčkami. Pravidla se zpřísnila a děti to braly dost vážně. Albert odhodlaně šlapal, postupně se dostal dopředu, potvrdil růst výkonnosti a v kategorii M5 obsadil výborné 5. místo.
Mě s Jirkou pak čekal hlavní závod a Jirku navíc čekalo malé drama, protože si zapomněl tretry v penzionu ve 30 km vzdáleném Hlohovci. Naštěstí mu je Alenka stačila do startu přivézt. Já jsem se zatím kvalitně rozjel a zaujal místo na startu.
Lidí v ulici, kde se startovalo, bylo jako máku a bylo moc dobře, že jsem měl místo v bloku třístovek jisté. Jen se k němu dalo v úzkém prostoru startovního koridoru těžko procpat. Potkal jsem se tam s Tondou, který byl se mnou superbikerem v Praze a od té doby se vždycky před startem náhodou potkáváme. Vyměnili jsme si zážitky z poslední doby a už se schylovalo ke startu.
Jelo se naprosto v pohodě, skoro všude bylo sucho, až na krátký blátivý úsek za Novým Přerovem, který se skoro celý dal po okraji objet. Až k občerstvovačce jela velká skupina pohromadě a až za ní se to ve sjezdu a na hrázi roztáhlo. Při průjezdu cílem prvního kola jsem měl čas o dvě minuty lepší než vloni a necítil jsem únavu. Do druhé poloviny jsem do toho víc šlápl a dojel skupinu jezdců, s kterými jsem to dotáhl vlastně až do cíle. Pořád jsem musel dávat pozor, abych hospodařil se silami, protože jsem místy musel šetřit prst a pak je zpátky dotahovat, pověsit se za ně a odpočinout si. Za Heidbergem, druhým pohorkem s křížkem v Rakousku, mi ujeli a dotáhl jsem je až před občerstvovačkou. Tam jsem se dovezl s dvojicí, která mě dojela a já se jich chytil. Sám bych to už asi nedorazil. Na kopečku u sklípků jsme se sjeli s dost velkou skupinou čítající pár desítek lidí a ta se roztáhla zase na hrázi před Jevišovkou a při průjezdu zatáčkami v obci. V cíli byly mezi námi minimální rozdíly a do jedné minuty se nás vešlo 23. Oba dva okruhy jsem zajel téměř ve shodném čase a v cíli jsem byl za 2:19:40 hod. celkově 317 a v kategorii 87. Oproti loňskému roku jsem čas zkrátil o 8 minut a pořadí vylepšil o 53 míst. Na jízdu s handicapem to nebylo špatné a byl jsem rád, že jsem to vydržel až do cíle. Také Jirka si vylepšil loňský čas a pořadí. Takže večer při grilování a dobrém vínu bylo o čem povídat.
Zvláštní bylo, že v bezpečné zóně jsem dostal náhodou stejné číslo lístku jako bylo mé startovní číslo. Měl jsem si něco přát. Takže sice opožděně ale přece přeji sobě, Albertovi, Jirkovi, Kryštofovi, Tondovi i všem ostatním ohleduplným jezdcům, abychom vždy dojeli ve zdraví a ať nám to jezdí v příštím roce ještě lépe!
Cyklobraní, Kolo pro život
18.9.2010
