Destiny - 2. mopsí narozeniny

Pár dní po Šarmě se 18. července dočkala svých narozenin také Destiny Bard. Strávila je ve společnosti své starší kamarádky Šarmy, které to nejspíš bylo jedno a stejně tak to asi to bylo jedno i Destince. Co jim nebylo jedno, bylo to, že získaly pro sebe místo na gauči. To je potěšilo nejvíc. A také už nebylo vedro. V posledních dnech se dokonce naučily vyhledávat místo na podlaze, kam jsme jim umístili ventilátor. Jenže gauč je stejně lepší než podlaha!

Šarma měla 13. narozeniny

Prima Charm Inter Kontrast je v naší společnosti už třináct let. Narodila 12.7.1997. Už jsme si na ni zvykli tak, že si život bez ní nedovedeme představit. Nepořádali jsme okázalou oslavu, ze které by nic nechápala. Ale určitě rozumí tomu, že je spolu s námi, že s námi stráví večer a ve svém věku má ráda hlavně klid. V den jejích narozenin bylo horko, vedro, pařák, dusno. Tak tomu bylo několik dní předem a je tomu tak i dnes. Její největší starostí je snést to vedro a chladit se o podlahu. Po venčení bývá unavená a nemá chuť k jídlu. Nakonec své jídlo sní, až když si po procházce odpočine. No tedy, malou radost jsme jí dopřáli. Pustili jsme jí na chvíli do naší postele. Ale pak si raději šla lehnout na holou podlahu do kouta pod televizí.

O stupeň těžší Malevil

Lužické hory nejsou daleko a do Heřmanic v Podještědí to mám blíž než na většinu ostatních závodů. Tak proč nejet na Malevil Cup? Propozice slibovaly zajímavou trasu v krásném horském prostředí (to platí na 100%), velké převýšení (nebylo to slibovaných 2000 m, ale jen necelých 1800, ale i tak dost) a rozumnou délku 65 km (naměřil jsem 69). Na stovkový maratón nemám a těch 69 km byl můj zatím nejdelší závod, takže dostatečná výzva.

Vývoj počasí byl stejný jako letos skoro vždycky. Den i noc před závodem pršelo, alespoň tedy u nás doma, ale štěstí mi v tomhle ohledu zase přálo a na závod a celý den vyšlo slunce. Přijel jsem bez doprovodu a šel jsem se přihlásit na prezenci. Potkával jsem samé namakané žilnáče a říkal jsem si, že s těmi soupeřit nemohu. Teprve cestou zpátky k parkovišti jsem potkával podle vzhledu normální lidi. Žilnáči většinou odjeli na start stovky a já se uklidnil, protože ti normální jeli se mnou šedesátku.

Úvod závodu byl poměrně nenáročný, ale postupně přituhovalo. Vzhledem k předchozímu deštivému počasí jsem očekával více bahna. Nakonec těch opravdu blátivých míst bylo jen několik. Ale i na ten náročný terén došlo. Některé sjezdy byly příkré a kamenité a pro jejich úspěšné zdolání bylo zapotřebí jak odvahy tak opatrnosti ve správně namíchaném poměru. U mě převládlo to druhé, a tak jsem pár míst zdolával spíš jako na koloběžce. Nicméně na prvním mezičase jsem byl s početnou skupinou v poměrně svižném tempu a v dobré náladě.

To jsem ještě měl dost sil ztráty ze sjezdů dohánět. Postupně jsem se na osychající trati osměloval k rychlejšímu sjíždění, až jsem na to doplatil. Pojednou jsem měl pocit, že jedu na fullu, jak se mi zlehka pohupoval zadek. Byla to proražená zadní duše. Zatímco jsem vyměňoval duši, dvakrát mi nabídli projíždějící borci pomoc, za což jim děkuji, co kdybych ji opravdu potřeboval…

Stalo se to asi na 35 kilometru. Síly ještě nedocházely a s elánem jsem vyrazil dál. Trochu mi na sebevědomí pomáhalo, že jsem byl rychlejší než borci, mezi kterými jsem se ocitl a předjížděl jsem je. Bohužel to všude nešlo a byly úseky, dokonce i sjezdy, kde jsem trpělivě musel čekat, až se naskytne prostor k předjetí. Poznal jsem tak, jaké je to pro ty, které zdržuju já, když jedu vpředu.

Ve druhé polovině trasy to bylo horší. Stoupání přibývala a byla stále prudší. Tlačení se stávalo pravidlem a čas na trati se hrozivě prodlužoval. Začal jsem si přát, aby na Německém úseku trati bylo víc asfaltu. Nebylo. Když už jsme konečně přijeli do Oybinu, tak tam byla dlažba. Pak už zbýval jen jeden kopec. Neznal jsem ho, a tak jsem si myslel, že se bude šlapat a zpočátku to i tak vypadalo. Pak přišel hodně dlouhý úsek, kdy všichni tlačili, nebo spíš vláčeli kolo přes kameny. Ne že by mě nějaký kopec zlomil, ale přeci jen takhle si ježdění na biku nepředstavuji, abych absolvoval trasu za každou cenu jen pro to, abych mohl říct, že jsem ji absolvoval. Člověk by měl být také hrdý na to, JAK ji absolvoval. Pokud většinu takových úseků nedokážu vyjet, tak tu nemám co dělat.

Do cíle jsem dorazil po 5 hodinách a 21 minutách na 370. místě z 560 startujících, v kategorii 81 ze 135 startujících. Trochu se na tom podílel defekt a neznalost tratě, ale ten čas byl nečekaně dlouhý. A také jsem byl unavený víc než jindy. Za odměnu jsem si v cíli dal těstoviny a vynikající štrúdl. Chválím pořadatele za rozumně rozmístěné tři občestvovačky, které stačily na doplnění tekutin a energie. Nechválím je za dlouhou frontu u wapek. Tentokrát jsem raději dal kolo do auta neumyté.

Atmosféra na Malevilu byla sice bezvadná, ale program měl i své mouchy. Spíkr se očividně snažil natáhnout dění na pódiu, aby bez pauzy přešel do večerního mejdanu v jízdárně. Bohužel se dlouhatánského vyhlášení vítězů všech kategorií na třech tratích nezúčastnili medailisté z OH ve Vancouveru Lukáš Bauer, ač vítěz kategorie, ani Martin Koukal. Trochu trapné. Chápu však, že čekat čtyři hodiny po dojezdu na vyhlášení a pak ještě pár hodin cestovat domů není zrovna efektivně strávený čas. Nebýt módní přehlídky s perfektně vystajlovanými supermodelkami tak bych to tam také sotva vydržel. Vloni byly v Benicích na Okolo Prahy. Budou tam také letos? Já ano.

Nelituji hezky stráveného dne, ale pokud se na Malevil ještě někdy vrátím, tak jedině když budu mít lepší výkonnost. Přeci jen raději na kole jezdím, než ho tlačím.

Česká televize vysílala na ČT4 záznam 23.6., který vynechal náročnější části trati a vypadá to na něm lehčí, než to skutečně bylo. (Podle komentáře se jelo přes Kateřinu!?) K vidění je na http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/21047129635-cyklistika/.

Malevil Cup
19.6.2010

Žízeň a veselé klády na Vystrkově

Orlík Tour si mě získal. Náročnost a terén jsou přiměřené mým schopnostem. Místo konání je v prostorném areálu odděleném od okolí. Dvoukolový závod je pro diváky atraktivní a nenudí se čekáním na dojezd. Všechno umocnilo letní počasí. Jelo se 12. června a celý týden bylo teplé a slunečné počasí, které mělo v sobotu skončit. Třicetistupňové vedro vydrželo po celý závod až do pozdního odpoledne. Deště přišly až večer.

Hodně dobrý nápad byl přespat na Vystrkově už den před závodem. Už jenom návštěva bizarního hotelu, bývalého rekreačního střediska komunistické vládní elity, stojí za to: zvenku panelák, uvnitř zařízení jak na zámku – křišťálové lustry, čalouněné židle, čínské vázy atd. Přijeli jsme v pátek po poledni, dostali jsme poměrně luxusní ubytování v hotelovém areálu, v klidu jsme si připravili kola a mohli jsme sledovat, jak se celé zázemí závodu staví a připravuje. S Janou a Jirkou jsme si udělali na kolech lehkou vyjížďku za poznáním okolí, a když se od nás Jirka oddělil, aby se mohl věnovat péči o malého Alberta, tak jsme se napojili na trasu závodu a půlku okruhu jsme si projeli. Jana nezávodí, a tak si mohla vyzkoušet závodní trať jen tak pro zábavu. Trať byla perfektně značená už v pátek. Dosud nikdy jsem si trať neprojížděl předem a bylo to užitečné. Určitě je lepší seznámit se s ní předem. Člověk si na základě její znalosti může lépe rozvrhnout síly, zjistí, kdy má včas řadit a seznámí se s nebezpečnými úseky a může si nacvičit jejich průjezd.  Večer jsem si vyřídil prezenci a pro sobotu jsem byl bez starostí.

Naše výprava čítala tři jezdce a dvoučlenný doprovod. Prvním jezdcem, který absolvoval svůj závod, byl Albert (M5). Už si počínal zkušeně, věděl, co ho čeká a vytrvale šlapal celé dva okruhy až do cíle. Ostatní dětské závody jsme sledovali z balkónu našeho pokoje a přitom jsem se v pohodlí převlékal a připravoval vyrazit ke startu.

Startovalo se ve dvou vlnách. Celá trať byla suchá a prašná. Dokonce i úsek pokrytý smrdutým bahnem do soboty téměř vyschl. Žádné krkolomné sjezdy, žádná extrémní stoupání. První kolo bylo docela rychlé. V nájezdu do druhého kola byla občerstvovačka. Tam jsem si doplnil ionťák do bidonu. Bohužel, od té chvíle se mi ventilek na lahvi po prvním loku vždycky něčím ucpal a až do cíle jsem se z láhve pořádně nenapil. Z nepochopitelných důvodů byla občerstvovačka jenom jedna, a to ještě v necelé polovině, protože druhý okruh byl o pár kopců a kilometrů delší. Při jiných padesátikilometrových závodech bývají občerstvovačky dvě. Tady mi nezbývalo než vydržet v tom vedru s pár loky až do cíle.

Průjezd do druhého kola zpestřily dvě technické kratochvilné pasáže: sjezd po schodišti a přeskoky dvou klád. U klád bylo veselo a přihlížející se bavili a děsili tím, jak borci zdolávali klády. K tomu byl navíc vtipný komentář spíkra. Vyzkoušel jsem si to už před závodem. A také naostro jsem překážky překonal bez zaváhání a s pocitem jistoty. Těžko říct, zda díky šikovnosti nebo štěstí. Nikdy předtím jsem to netrénoval.

Ve druhém kole přišla žízeň, spadl mi řetěz, ale pozici jsem neztratil a ještě ji trochu vylepšil. V posledním kilometru jsem si zazávodil a zaspurtoval jsem s jednou jezdkyní ze Šumavy a borcem z mé kategorie.
Konečně jsem se pořádně napil Rajcovky a mohl jsem zahánět žízeň. Znovu jsem si vychutnal pohodlí našeho ubytování, osprchoval jsem se, převlékl a začal doplňovat tekutiny a kalorie. Show Pepy Dresslera bylo tentokrát zaměřené na překonávání klád…

Naše výsledky:  Albert v kategorii 11., Jirka v kategorii 4. Já jsem byl v cíli celkově 328. z 688 startujících a v kategorii 72. ze 145 startujících, takže jsem se umístil někde okolo 49 % pořadí, v čase 3:06:38 hodiny.

Z Orlíku a Olomouce pořídila ČT4 sestřihy a vysílala je 24.6., vidět se dá tady http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210471290440001-cyklistika/.

Orlík Tour, Kolo pro život
12.6.2010