Luděk Jambor - Blog: Krušnohorský MTB maraton

Tento víkend se nejel žádný z mých oblíbených závodů. Zkusil jsem tedy seriál Pohár Peruna, který se jezdí pár desítek kilometrů na západ od nás. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak to v poháru funguje, a případně někdy v budoucnu zařadit nějaký jeho závod do svého kalendáře. Nebyl jsem zklamán. Závod měl dobrou úroveň, byl velmi dobře organizovaný, jel se v pěkném prostředí a nakonec jsem v něm dosáhl výborného výsledku.

Byl to tak trochu krok do neznáma. Po více než hodinové cestě autem jsem po horských silničkách vystoupal do maličké osady Lesná ležící v nadmořské výšce 914 m. Bylo polojasno, ale na otevřených pláních foukal studený vítr. Tak tady jet ve špatném počasí, to by bylo drsné… Parkoviště a louka byly dost zaplněné, ale diváci skoro nebyli. V ohradách se pásli koně. Kdo by se sem na tu polosamotu mimo závodníků trmácel… Zúčastnili se však borci z Německa, kteří zvýšili konkurenci, a určitě to sem měli blíž než já.

Přijel jsem sám a nikoho jsem tu neznal. Ale přeci jen se objevily známé tváře. Byl tu Milan z Chomutova, který jezdí také Krále středohoří. Před závodem jsem ho nestačil pozdravit a po závodě jsme se už nesetkali. Před startem jsme se pozdravili s Markétou, kterou znám z akcí Alltrainingu. Překonala se ctí trať s těžkými úseky a při vyhlášení vítězů mě mobilem pohotově vyfotila na bedně, takže díky ní mám na tento úspěšný závod také fotky na památku.

Trasa závodu byla dobře zvolená v hezkém prostředí. Vůbec se nejelo přes žádnou obec ani po silnici s dopravou. Celkové převýšení bylo přes 1200 m. Jely se dva okruhy po 25 km, dohromady 50 km. Na všech důležitých místech byli pořadatelé, a kde bylo potřeba, upozorňovali na nebezpečná místa.

Hlavního závodu se zúčastnilo asi 80 jezdců. Po startu se jely úseky po běžkařských tratích v lese naplno a rychlý sjezd v balíku polní cestou s vyjetými kolejemi. Následoval superrychlý úsek po šotolině mírně z kopce zakončený vražedným stoupáním. Stoupalo se kolmo svahem po sypké hlíně s kamínky. V nejprudším úseku, podobném stěně na Říp, tlačili skoro všichni, protože proklouznutí zadního kola znamenalo zastavení a konec jízdy. Tam se balík roztrhal. Následovaly dva technické sjezdy po lesní cestě s vymletými kameny. Za mokra by to bylo nebezpečné. I tak tam došlo k pádům. Poslední sjezd vedl po sjezdovce, nejprve po trávě a dole byl sešup po sypké hlíně, kde to ujíždělo. Za mokra by tam bylo kruté bahno. Po houpavém úseku následovala poslední kratochvíle: dvakrát přeběhnout potok po kamenech. Pak jsme jeli už v malé skupině. Poté následovalo asi tak 15 km víceméně trvalého stoupání k cíli prvního kola. Tento úsek se jel většinou po zpevněných cestách a asfaltkách a poslední kilometry vedly zase širokými polními a lesními cestami. Celé to dlouhé stoupání mi připadalo, že jedu strašně pomalu, že už nemám sílu a že mě musí spousta lidí předjet. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že naše skupina řídne a mezery za mnou se prodlužují. Ve druhém kole nás čekalo totéž. Technické úseky se jely líp, protože jsem už věděl, jak je jet, ale stoupání byla nekonečná, protože jsem věděl, jak jsou dlouhá.

Od průjezdu do druhého kola jsem až do cíle jel ve dvojici s mladším kolegou z kategorie nad 20 let. Po prvním sjezdu jsme spolu přestali závodit a střídali jsme. Při jízdě v háku jsem si mohl odpočinout a kontroloval jsem, zda se k nám někdo neblíží, hlavně z mé kategorie. Široko daleko před námi ani za námi nikdo nebyl. Rozestupy se nejspíš natahovaly. Závěrečné stoupání bylo únavné. Posledních asi 5 km většinou v terénu jsem táhl sám. V techničtějších úsecích už kolega zaostával. Moje celopéro se tu ukázalo jako výhoda. Takže jsem občas zvolnil, abych měl s kým jet. Na cílové louce jsme si dali spurt, ve kterém byl rychlejší, byl také o hodně mladší, a dojel těsně přede mnou. Na můj výsledek to nemělo vliv. Za cílem jsme si poděkovali za spolupráci. Omluvil se, že neodolal pokušení spurtovat. Velkoryse jsem mu toto porušení etikety prominul J

Neměl jsem přehled o svém pořadí, ale měl jsem pocit, že jsem jel dobře. Z výsledkové obrazovky ve stanu jsem zjistil, že jsem dojel na 3. místě v kategorii 50 - 59 let v dobrém čase 2:28 hod. Zdálo se mi, že jsem pomalejší.

Později odpoledne se už citelně ochladilo. Pochopil jsem, proč bylo zázemí pod stanem a proč se vyhlášení vítězů odehrálo uvnitř. Dobrým vylepšením proti jiným závodům, které znám, bylo to, že se ve stanu na velké obrazovce ukazovaly výsledky. Bylo to přehlednější a lépe viditelné než drobným písmem potisknuté papíry A4 připíchnuté na nástěnku, jak bývá jinde. Výsledky se hodnotily pro každou kategorii zvlášť. Absolutní pořadí bez rozdílu kategorií se nepočítalo. Čas před vyhlášením vítězů zpříjemnilo vystoupení blues bandu. Zřejmě mu ale publikum po vyhlášení odjelo.

Byl jsem pořádně unavený. Tak časově dlouhý závod jsem letos ještě nejel. Pokud se na mírně zvlněných padesátkách dala jet kaše celou dobu, protože v cíli jsem byl za cca 1:45, tak tady v horách trval závod o tři čtvrtě hodiny déle, a to už bylo nutné hospodařit se silami, což se podařilo, ale přesto ta dlouhá zátěž člověka vyšťavila mnohem víc.

Výsledek:

délka km	převýšení m	čas	průměr km/h	umístění celkem	umístění v kategorii	dokončilo celkem	dokončilo v kategorii	zpoždění za vítězem
48	1230	2:28:08	19,27	34	3	76	9	0:35:44