Také druhý letošní závod provázelo letní počasí, ačkoliv byl teprve duben. Vloni v Berouně pršelo a dokonce přišla průtrž. Lepší počasí určitě mělo zásluhu na tom, že letos byla úcast větší.
Neočekával jsem moc dobrý výsledek a spíš jsem měl za cíl zajezdit si v plném nasazení a závodění využít ke zlepšení. Jel jsem bez stresu a bez přehnané motivace.
Na parkovišti jsem se seznámil z Pavlem z mé kategorie. Před dvěma týdny byl v Roudnici o místo za mnou. Tentokrát jsme si to v cíli vyměnili.
Závod v Berouně je snad jediný kopcovitý, který v Kole pro život zbyl. Profil je náročný, avšak bez těžkých úseků v terénu, žádné kořeny, kameny ani písek, většinou lehce sjízdné cesty a pěšiny.
Po výjezdu z města mě potrápil první dlouhý kopec. Nohy mi nejely, špatně se mi dýchalo, ve velikém balíku jsem se propadal dozadu. V dalších úsecích po úzkých cestách, kde se nedalo předjíždět, jsem měl pocit, že mě jezdci přede mnou zdržují a přicházím šanci jet o lepší umístění. Ale možná to bylo dobře. Protože jsem nemohl jet naplno, tak jsem se docela vzpamatoval. Chytil jsem druhý dech a postupoval jsem dopředu. Už jsem si myslel, že pojedu svým tempem, a uvidím, na co to bude stačit. Jenže jsem kolem 13. kilometru dojel na dohled Vladimíra v dresu Sportbike Skála, který byl vloni třetí, o místo přede mnou.
Hodně mě to povzbudilo. Podařilo se mi ho dojet a rozhodl jsem se ho držet jako klíště, dokud ho nevysaju nebo dokud mu budu stačit, protože jet s ním znamenalo, že jedu dobře. Nesnažil jsem se mu ujet, protože to nemělo šanci na úspěch. Tak jsem si vyzkoušel chytré závodění. Když jsem jel za ním šetřil jsem síly, které jsem potřeboval ve chvílích, kdy mi ve sjezdu poodjel nebo se někdo dostal mezi nás, abych ho docvakl. V posledních kilometrech podél Berounky jsme jeli ve čtyřčlenné skupině, Vladimír a dva mladší.
Často doplácím na to, že nejsem trpělivý. Tentokrát jsem udržel pevné nervy až do konce. Na posledním kilometru byla úzká pěšina, na které se nedalo předjíždět, a pak už jen cílový koridor. Hlídal jsem si už jenom Vladimírovo zadní kolo, na pěšinu jsem najel za ním, jako poslední ve skupině. A v cílové rovince jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem mohl, a přespurtoval jsem nejen jeho, ale i oba další ze skupiny.
Konec dobrý, všechno dobré. Šesté místo jsem vnímal jako úspěch na to, jak to začalo.
Pavel z parkoviště byl o minutu a o jedno místo přede mnou. I když jsem proti loňsku ve výsledcích dost poklesl, ztrátu na vítěze jsem snížil o čtyři minuty a vylepšil jsem čas o deset minut. To je hodně. Z toho pohledu to bylo dobré. Jenže vloni byly mnohem horší podmínky.
Neočekával jsem moc dobrý výsledek a spíš jsem měl za cíl zajezdit si v plném nasazení a závodění využít ke zlepšení. Jel jsem bez stresu a bez přehnané motivace.
Na parkovišti jsem se seznámil z Pavlem z mé kategorie. Před dvěma týdny byl v Roudnici o místo za mnou. Tentokrát jsme si to v cíli vyměnili.
Závod v Berouně je snad jediný kopcovitý, který v Kole pro život zbyl. Profil je náročný, avšak bez těžkých úseků v terénu, žádné kořeny, kameny ani písek, většinou lehce sjízdné cesty a pěšiny.
Po výjezdu z města mě potrápil první dlouhý kopec. Nohy mi nejely, špatně se mi dýchalo, ve velikém balíku jsem se propadal dozadu. V dalších úsecích po úzkých cestách, kde se nedalo předjíždět, jsem měl pocit, že mě jezdci přede mnou zdržují a přicházím šanci jet o lepší umístění. Ale možná to bylo dobře. Protože jsem nemohl jet naplno, tak jsem se docela vzpamatoval. Chytil jsem druhý dech a postupoval jsem dopředu. Už jsem si myslel, že pojedu svým tempem, a uvidím, na co to bude stačit. Jenže jsem kolem 13. kilometru dojel na dohled Vladimíra v dresu Sportbike Skála, který byl vloni třetí, o místo přede mnou.
Hodně mě to povzbudilo. Podařilo se mi ho dojet a rozhodl jsem se ho držet jako klíště, dokud ho nevysaju nebo dokud mu budu stačit, protože jet s ním znamenalo, že jedu dobře. Nesnažil jsem se mu ujet, protože to nemělo šanci na úspěch. Tak jsem si vyzkoušel chytré závodění. Když jsem jel za ním šetřil jsem síly, které jsem potřeboval ve chvílích, kdy mi ve sjezdu poodjel nebo se někdo dostal mezi nás, abych ho docvakl. V posledních kilometrech podél Berounky jsme jeli ve čtyřčlenné skupině, Vladimír a dva mladší.
Často doplácím na to, že nejsem trpělivý. Tentokrát jsem udržel pevné nervy až do konce. Na posledním kilometru byla úzká pěšina, na které se nedalo předjíždět, a pak už jen cílový koridor. Hlídal jsem si už jenom Vladimírovo zadní kolo, na pěšinu jsem najel za ním, jako poslední ve skupině. A v cílové rovince jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem mohl, a přespurtoval jsem nejen jeho, ale i oba další ze skupiny.
Konec dobrý, všechno dobré. Šesté místo jsem vnímal jako úspěch na to, jak to začalo.
Pavel z parkoviště byl o minutu a o jedno místo přede mnou. I když jsem proti loňsku ve výsledcích dost poklesl, ztrátu na vítěze jsem snížil o čtyři minuty a vylepšil jsem čas o deset minut. To je hodně. Z toho pohledu to bylo dobré. Jenže vloni byly mnohem horší podmínky.
Výsledek:
|
délka km |
převýšení m |
čas |
průměr km/h |
umístění celkem |
umístění v kategorii |
startovalo celkem |
startovalo v kategorii |
čas vítěze |
|
33 |
816 |
1:39:39 |
20,10 |
108 |
6 |
438 |
31 |
1:17:26 |
Foto: Captain Snap, já
Bikemaraton Beroun, Kolo pro život
Beroun, 27. 4. 2024
Žádné komentáře:
Okomentovat