Nebylo to Kolo pro život, ani tam nebyla elita, ale přesto bylo jenom v hlavním závodě na 58 km skoro 600 přihlášených účastníků. Obtížnost závodu tentokrát nespočívala v jeho profilu, který byl rovinatý, ale ve vysokém tempu, ve kterém se jelo.
Před startem jsme se sešli zase s Jirkou, ale tentokrát bez doprovodu. O to jsme to měli těžší. Soustředili jsme se tedy na své výkony a předvedli jsme to nejlepší, co v nás je.
Když jsem ukončil rozjetí a přijel na řazení před startem, byl tam už takový dav, že jsem měl místo někde ve druhé polovině. Právo startu z prvního bloku měli ti, co byli vloni do stovky. Ostatní se řadili, jak dorazili. Čekala mě tedy nějaká půlminuta posouvání, než jsem přejel startovní čáru, a zpočátku jsem kličkoval a postupoval vpřed hustým davem jezdců. Přes špatné postavení na startu jsem se přesto, že jsem se v užších místech musel přizpůsobovat pomalejšímu tempu, dostával dopředu. Vždycky jsem dojel skupinu, odpočinul si za ní a pak ji předjel a vyrazil stíhat další.
Jako osamělému jezdci se mi jelo špatně, protože na otevřených polích pofukoval vítr. Konečně asi v polovině závodu jsem dorazil skupinu asi tak osmi lidí, která měla podobnou výkonnost jako já a v ní jsem zůstal skoro až do cíle. Jejich tempo mi sice úplně nesedělo a pokoušel jsem se jim ujet, ale vždycky když jsem zvolnil, abych se napil nebo najedl, tak mě dojeli. Nechtěl jsem se vyčerpávat sólovou jízdou ve větru a občas jsem si za nimi odpočinul, ale to jsme hned zpomalili. Když jsem chtěl mít dobrý čas a výsledek, musel jsem se o tempo starat sám. Naštěstí jsme dojeli kluka z kategorie do 30 let, co něco spravoval na kole a ten byl ochotný jet se mnou vepředu.
S Otou, jak se jmenoval, jsme se v čele střídali, udávali jsme tempo a jelo se mi lépe. Zjevně měl na to, aby nám ujel, ale nejspíš se mu samotnému jet nechtělo. Když jsme se blížili k cíli, popsal mi, jak vypadá dojezd, protože to znal. Jeli jsme vedle sebe, všichni ostatní za námi a nikdo nás nezkusil předjet. Na posledním krátkém písčitém kopečku jsme do toho šlápli a poodjeli ostatním. Za námi zůstali už jen dva. Asi kilometr před cílem na břehu řeky mi Ota řekl: „Hle cvaknem ho. Pojď do háku.“ Chtěli jsme se zbavit těch za mnou, aby se jen nevezli a na konci nás nezkusili přespurtovat. Ota nastoupil, já za ním, ale nasadil tempo, kterému jsem nestačil. A za pár vteřin jsem s ním ztratil kontakt. Alespoň jsme setřásli toho čtvrtého. Jeden se pořád držel za mnou. Ota na mě ještě počkal a pak jsme stupňovaně rozjeli dlouhý pětisetmetrový spurt, při kterém ten za mnou už neměl šanci vyvinout takové zrychlení, aby mě dostal. Tak jsem si pěkně zazávodil a pohlídal si to místo, které jsem si vydřel.
Po průjezdu cílem jsme se navzájem pochválili za pěkný závod a u mytí kol jsem potkal kluky z Alltrainingu. Tentokrát mi moc neujeli, byli jen pár míst přede mnou. Odpočinul jsem si a vlastně jsem ani nebyl moc unavený. Hodně mě potěšilo umístění a výsledný čas. Před závodem jsem čekal čas do 2:20 a doufal, že to bude do 2:15 a svoje šance jsem odhadoval na 150. místo celkově a 40. v kategorii. Nakonec jsem udělal svůj nejlepší výsledek vůbec, nejrychlejších 58 kilometrů, které jsem zajel. A to jsem měl ještě zdržení kvůli zadní pozici na startu a jednomu zabloudění na trase, když jsem ve vsi za druhou občerstvovačkou přejel o pár set metrů odbočku a musel se ptát lidí, kudy se jede.
V cíli jsem měl čas 2:04:57 a průměrnou rychlost 28,66 km/hod. Umístil jsem se na 87. místě celkem ze 581 startujících a 16. v kategorii do 50 let, kde startovalo 148 lidí. Také Jirkovi se dařilo a dojel ve výborném čase 293. celkově a 35. v kategorii 51 a více let. Odměnou navíc mi je to, že příští rok budu mít právo startovat z první stovky.
Hodně dobré umístění a pocit z dobrého výkonu mě motivovaly k tomu, že jsem se přihlásil na nejbližší závod Kola pro život Vrchlabí – Orlík Tour s převýšením přes 1700 m. To bude síla…
Délka 58 km, převýšení 273 m
Houštecký cyklomaraton
25.6.2011
